Poznání, kdo je skutečný Mistr, mnich nebo kněz, 4. část z 10

Poté, co jsem se vdala, odešla jsem z domova, stala jsem se jeptiškou, a pak jsem se zřekla oděvu jeptišky, abych mohla pracovat ve světě, být blíže lidem a také podnikat, abych uživila naše zaměstnání, abych se nemusela spoléhat na své takzvané žáky. Také když jsem nosila buddhistické mnišské roucho, mnozí mě hodně kritizovali, říkali, že jim chci brát jejich žáky nebo něco takového. Nemohu nosit katolický nebo jiný druh misionářského oblečení, protože možná bych měla stejný problém. Tak jsem si řekla, že prostě budu nosit normální oblečení nebo budu nosit oblečení podle vlastního návrhu, abych mohla být zároveň modelem a současně ho prodávat.

A Bůh mě vychoval tak, abych si vydělala dost peněz, abych se postarala o cokoli, co chci dělat, a pomáhat některým dalším – starat se o svůj tým, o některé členy mého týmu, o některé mnichy a jeptišky, kteří mě následují, o chudé nebo potřebné lidi nebo o dobré věci kdekoli. A to mě těší. Ale nemám velký dům ani nic podobného, kdybyste si mysleli, že peníze používám na to, abych měla dobrý dům. Jindy jsem vám říkala, že mám velmi malý pokoj, mám jenom jednu místnost, garsonku. Když si pronajmete garsonku, je to levnější než nějaký dům nebo byt. V garsonce je také koupelna a další věci. Takže je to jednoduché. A když vaříte jednoduše, můžete vařit i v garsonce. Myslím, že mám dokonce nějakou fotografii, kterou vám dám, abyste viděli, jak bydlím.

Dobře. Tady bydlím v jedné místnosti, jak jsem vám říkala. Na první fotografii je celý pokoj, od meditační, odpočinkové části až po konec kuchyně. Druhá fotografie je z rohového konce kuchyně; tam jsou vstupní dveře. Kuchyň je hned u vchodových dveří a naproti sprchovému koutu, protože sprchový kout má ventilátor a okno. Na třetí fotografii je vidět, že když zavřu přepážku, kuchyň a koupelna jsou odděleny od obytné části, kde sedím a pracuji a kde medituji a odpočívám. A na čtvrté je sprchový kout – malý, ale pro mě dostačující. Teď už znáte mou tajnou skrýš. Doufám, že to neřeknete víc než stovce lidí.

A říkám vám, že když budete takhle žít, budete se cítit velmi šťastně. Já jsem šťastná, protože mám všechno na dosah ruky, když jsem tak zaneprázdněná. Můj čas je tak vzácný. I když nejsem zaneprázdněná, musím hodně meditovat a lépe když nemusím chodit z jedné místnosti do druhé, pokud vůbec mám dům, abych hledala a nalézala věci, které potřebuji. Tak, jak žiji právě teď, nebo v posledku, těchto několik let, kdy jsem v ústraní, je to tak téměř pořád. I kdybych se přestěhovala jinam, bude to takhle jednoduché. Stačí jedna místnost, protože když žijete sami, mnoho toho potřebovat nebudete – jen několik párů oblečení, nějaké jídlo a nějaký malý koutek, abyste mohli pracovat. Protože já hodně pracuji s týmem Supreme Master Television, a kdybych stále chodila z jednoho pokoje do druhého a užívala si a odpočívala, tak bych nikdy, opravdu nikdy neměla čas udělat více vnitřní práce, meditační práce pro svět.

Kdybych byla sama a nebyla takzvanou Mistryní, pak bych nemusela tak tvrdě pracovat. Užívala bych si svůj čas, stejně jako některé dny, kdy jsem měla „dovolenou“. Pár dní; myslím, že to byly čtyři nebo pět dní, něco takového. Och, to bylo Nebe. To bylo Nebe; když jsem si sedla k meditaci, to bylo všechno, hned jsem byla v samádhi. Tak klidná a tak… Nevím, jak vám to mám říct. Bylo to prostě úplně blažené, šťastné a klidné. A když jsem o pár dní později začala znovu pracovat, už to nebylo ono. Už to nebylo tak klidné a tak bezstarostné jako dřív. Stále mi chybí ty dny, když jsem skleslá a potřebuji si odpočinout. Ty dny mi velmi chybí. Ale člověk nemůže být sobec a myslet jen na sebe. Přála bych si být sobecká a myslet jen na sebe.

Vzhledem k tomu, jak žiju, někdy nemám dost času na to vzít si léky. Nebo když jsem nemocná, jen si řeknu: „Dobře, prostě se uzdrav.“ Řeknu si: „Uzdrav se, uzdrav se, uzdrav se.“ A pak to nějak funguje. No, ne vždycky – ne když jsem mezi žáky nebo lidmi, nebo když přednáším, nebo mluvím nebo na setkání s žáky; čím víc lidí, tím víc se nemohu uzdravit. Ale když si potom odpočinu, tak se dokážu zotavit. Někdy nemohu, a pak je fyzicky potřeba lékař nebo věci z lékárny, což nemám ráda, protože léky jsou pro vás dobré, když vyléčí vaši nemoc, ale také zanechávají nějaké nepříznivé stopy uvnitř vaší bytosti. Takže léky opravdu nemám ráda. Už když jsem byla malá, můj otec mě vždycky musel opravdu nutit, abych si vzala nějaký lék, o kterém si myslel, že ho potřebuji. Někdy mě musel položit na podlahu a moje matka mě musela držet na podlaze a museli mi držet ústa aby mi lžičkou ten lék mohli dát. Opravdu, opravdu jsem se zdráhala vůbec vzít si od otce jakýkoli lék.

A dnes se hlásím dobrovolně, když vím, že se nemohu vyléčit dost rychle, protože mám jinou práci. Můžete se vyléčit ze všeho, pokud máte dostatek času na odpočinek a o nic se nestaráte, nepřebíráte žádnou zodpovědnost – a zejména když dostatečně meditujete – pak se tělo vyléčí samo. Tělo se uzdraví! A to se mi mnohokrát stane, když mám dostatek času na odpočinek. Když jsem měla méně žáků, nepotřebovala jsem ani to. Uzdravilo se velmi rychle, ať už se stalo cokoli. Nebo jsem si prostě vzala nějaký malý přírodní lék proti nachlazení, nebo udělala nějaké cvičení, dýchání, nebo nějakou meditaci navíc, nebo jsem se šla projít do lesa nebo do přírody pod širým nebem. Pak jsem se velmi rychle uzdravila, za pár dní nebo za tři, čtyři dny. Dnes už tomu tak není. To záleží – hodně záleží.

Buddha řekl, že když Buddha zemře, po 500 letech dobré Dharmy (Pravého učení), prosperující Dharmy, pak dalších 500 let bude stále dobrá Dharma, a pak se těch dalších 500 stane jen symbolickou Dharmou, a pak těch dalších 500 bude stále symbolická Dharma, a posledních 500 let po Buddhově nirváně, bude Věk končící dharmy, což je teď. Když to spočítáme, pak je to nyní. Je to již něco přes 2 500 let po Buddhově nirváně. Nyní je tedy Věk končící dharmy. A Buddha řekl, že v tomto věku všechny negativní síly – král Mara, každopádně – Jeho příbuzní a děti vstoupí do buddhistického systému a stanou se také mnichy a mniškami.

Byli byste překvapení, že se říká, že i ve Vietnamu (Âu Lạc) je mniška, která hodně chodila hrát hazardní hry atd. a někteří mniši, kteří dokonce jedí maso psích lidí. Och, Āmítuófó. (Amitābha)! Doufala jsem, že je to jen fáma, ale oni mají fotografie a všechno, co se týká příběhu.

(Jezení psího masa v sedmi jídlech) Dnes jíme psí maso. Psí maso je nesmírně chutné. Existuje sedm různých pokrmů. Psí maso je nesmírně chutné a výživné!

Od pradávna se říká: který mnich by jedl psí maso? Dnes si ukážeme klip s názvem: „Mnich jí psí maso!“

Nejsou to jen pomluvy za mým oknem se sousedem nebo tak něco, což samozřejmě nikdy nedělám. A moje okno se nedá otevřít; dá se otevřít jen horní část. Není to na elektřinu nebo něco takového – musíte… Jsem hodně malá, takže musím vylézt na židli, na malou stoličku, abych mohla otevřít horní část okna. A jediný způsob, jak se můžete dostat ven z domu, z pokoje, je přes hlavní dveře. Oknem se ven nedostanete a nemůžete ho otevřít. Myslím, že to tak lidé postavili, aby byli v bezpečí. Ale já bych raději bydlela spíš v kůlně nebo v něčem takovém. Když mohu, tak to vždycky udělám.

Když mám zahradu a kůlnu, jdu bydlet do kůlny. V létě je tam chladněji. A v zimě stačí jen velmi malé topení. Nemusíte vyhazovat spoustu peněz za vytápění nebo chlazení celého domu. Ale na cestách, ať jedu kamkoli, musím přijmout, co mi nabídnou. Jsem šťastná kdekoli, pokud mám klid a dostatek bezpečí na práci, že se s vámi mohu spojit přes web, přes naši Supreme Master Television. Pak alespoň víte, že jsem stále tady, a že se o vás starám, ale v tichosti a nemusím s vámi sedět a vyprávět vám příběhy a podobně.

V dnešní době si vždycky můžete přečíst spoustu příběhů. Můžete si koupit knížky nebo se podívat na webové stránky a tam najdete všechno, co chcete. V dnešní době je to velmi pohodlné. Musím poděkovat Bohu a všem Mistrům všech dob za všechny tyto vymoženosti a zásluhy, které máme. Ale má to i svoji stinnou stránku, protože čím pohodlnější jsme, tím více chceme to a ono jako mají sousedé, a zapomínáme na duchovní způsob života, kterým bychom měli žít. Měli bychom žít duchovním životem, ne materiálním životem. Materiální způsob života nám má jen pomoci udržet fyzickou bytost, fyzické tělo, abychom mohli pokračovat v praktikování, abychom mohli přejít na vyšší úroveň duchovní dimenze, abychom pomohli i ostatním kolem nás, nejen nám samotným.

Photo Caption: Není Bůh ten nejlepší umělec?!

Stáhnout fotografii